Paměti lidí
Jak se žilo za Rakouska - uherska
Paměti psané do šuplíku někdy v 60. nebo 70. letech, pamětníkem žijícím 1904 -1988.
Císař Frant.Josef Habsburský měl jediný zájem, aby každý občan platil řádné a pravidelně daně. Kdo neměl peníze, tomu bylo zkonfiskováno co se dalo, většinou dobytek, často i celé prodlužené hospodářství. Často neměli lidé peníze na kvasnice, zápalky, běželi tedy s vajíčkem ke kupci, aby dostali to nejnutnější. Předávání hospodářství se provádělo tak, že nevěsta musela přinést určité věno, část měli dostat sourozenci, část na splacení dluhů, které se vždy přenášely na další generaci. Sňatky se podle toho uzavíraly, byly většinou předem smluvené, rozhodovalo jen to, zda ženich nebo nevěsta mají patřičný kapitál. Láska a krása, to bylo druhořadé. Nevěsta byla hlavně pracovní síla.
V každé rodině bylo průměrně kolem šesti dětí, jeden zdědil chalupu a ostatních pět dětí bylo přebytečných. Museli odejít z domu a nějakým způsobem se o sebe postarat. Jezdilo se za prací do Bavor, do Vídně a kam se dalo. Kdo se bál riskovat, zůstal v obci jako podruh, dělal různé pomocné práce, většinou za kus žvance, jak se říkalo.
26.Července r. 1914 vypukla první svétová válka. V Jugoslávii zastřelili následovníka trůnu Ferdinanda. Všichni mladí muži narukovali a práci na polích vykonávaly ženy, děti, starci, kdo jen trochu mohl. V srpnu 1915 nám náhle zemřel otec (srdeční mrtvice). Na práci zůstala matka a sestra, které bylo 16 let, mně bylo 11 roků. Bylo to velmi zlé. Těžko je si dnes představit, jak jsme to všechno mohli přežít a zvládnout. To málo, co jsme vyrobili, se mělo odevzdat pro vojsko. Byly vytvořeny tzv. rekvizice. Velitel byl Čech a 4 až 5 maďarských vojáku. Byli vyzbrojeni dlouhými bodly, kterými hledali schované obilí ve slámě nebo v seně. Všechno, co se našlo poschovávané, bylo zabaveno. Kdo uměl dobře schovat, nedal nic, podle zásady: kde nic není, ani čert nebere. Situace byla pak taková, že kdo neuměl obili schovat, neměl ani na setí. Mnozí prodávali na černo, kaťasili a šmelinařili ještě dlouho po válce.
V poslední době před skončením I.svět.války se přišlo ne lepší úkryt. Četníci vždy věděli kdy bude rekvizice, včas to oznámili a Klenovští odvezli obilí na vozech do obce Javora. Totéž pak provedli občané z Javora, když se dozvěděli, že má výt u nich rekvizice. To už působily revoluční síly, četníci se stavěli proti Rakousku a v obcích se tím lidé sbližovali.
I.světová válka skončila 28.říjnem 1918, každý jásaj, že byla utvořena Československá republika a každý se domníval, nastane spravedlivý společenský řád. Záhy nästalo zklamání. Parcelace sice byla, bezzemci dostali vzdálené pozemky, které si museli zaplatit a ti, kteří neměli budovy, stáje pro dobytek, se zřekli celé parcelace. Velkostatek na Klenové se jen o velmi málo zmenšil a statkář měl k dispozici kočího a čeledíny, tak jako dříve. Trochu vylepšil ubytování, zrušil tzv. ratejny, kde v jedné větší mistnosti bydlely až tři rodiny, které spaly na zemi na slámě.
V obci Klenové se urychleně založil Sokol, kde jsme vlastně byli všichni chlapci z obce i z panského dvora včetně pasna statkáře Vrby, který nás nechal dokonce cvičit na zámecké zahradě, ale jen po dobu revolučního hnutí. Podobně procházel i vývoj v městech. Po ochabnutí revoluční vlny ovládli politickou situaci sociální demokraté a národní socialisté, kteří se nechali získat od jednotlivých kapitalistů a tím znárodnění bylo definitivně zastaveno.